Co s Tebou doktorko? Další vystudovaná moudrá MUDra

Zpověď jedné maminky na mateřské

Krásný den. Jmenuji se Petra Zdobinská. Vystudovala jsem všeobecné lékařství na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V současné době žiji v Německu. Jsem ještě na rodičovské dovolené- 3. rokem. Do kožní ambulance, kde jsem naposledy pracovala před porodem se vrátit nechystám. Nikdy neříkej nikdy, ale…

Studium

Pro studium medicíny jsem se rozhodla, přestože jsem odmaturovala s průměrem čistá 3 a během studia na gymnáziu jsem měla všemožné zájmy vyjma učení se. Zajímala jsem se o hudbu, tanec, o svoje vnitřní rozepře, muže a jiné vztahy…

Od studia psychologie jsem byla odrazena (nemá smysl se v tom patlat, stejně nic nového nevymyslíš), mikrobiologii jsem si chtěla zvolit, protože mě přitahovala příroda a nevěděla jsem, co to zajímavé slovo znamená. A na farmacii jsem si myslela, protože jsem odmala ráda mačkala čudlíky na kase a lákalo mě tajemné slovo alchymie 🙂 Herečka nebo zpěvačka to nepřicházelo v úvahu (musíš dělat něco pořádného).

Už od prvního semestru jsem slyšela, jak mají doktoři málo peněz, pořád slouží a jsou utahaní. Studium bylo náročné. Na druhou stranu pro mě bylo velmi zajímavé dovídat se nové věci o fungování lidského těla. Převážně se studium točilo kolem teorie o nemocech- symptomech a diagnózách. Takže jsem ze školy něco jako odbornice na tyto symptomy, ne na zdraví člověka. To snad přichází až s praxí, ovšem pokud se tomu člověk chce dále věnovat a sám se rozvíjet.

Každý medik (student medicíny) si na vlastní kůži prodělal snad všechny nemoci při jejich studiu 🙂 Mimochodem krásný důkaz toho jak silná je naše mysl a představivost. Motivace byla hlavně dokázat si, že na to mám. Udělat radost rodičům. Pomoci ostatním od bolesti a utrpení. No upřímně asi hlavně sobě a blízkým, na kterých nám záleží nejvíc. A představa, že budu mít tu „pořádnou“ práci, to jsem viděla jako cíl.

DSC02071-compressor

Po státnicích a po promoci

Po úspěšném zakončení studia vyvstala otázka co dál. Já jsem to vzala tak poctivě, že jsem do prvního zaměstnání nastoupila až po půl roce. Jako zaregistrovaná na úřadu práce jsem dostávala nabídky pro atestované lékaře, jelikož problematice zdravotnického vzdělávání nerozuměl nikdo ani na pracovním úřadu, ani na institucích k tomu vytvořených. Hledala jsem zaměstnání nejenom v místě bydliště, pro absoloventy. Pravda je, že na opačný konec republiky, kde by volné místo bylo, jsem se stěhovat nechtěla, tak jsem byla zatím nezaměstnaná.

První zaměstnání v nemocnici

Po dlouhém rozmýšlení o oboru, do kterého se zapíši, jsem váhala mezi sexuoložkou, preventivní medicínou, praktickou lékařkou a kožařkou. To první mě lákalo nejvíc, to 2. a 3. se mi jevilo jako nejvíce „lidské“. Představovala jsem si něco jako „doktorka z hor“, příjemné popovídání, poradím, ošetřím, zavážu, možná trochu více razítkování no. Třetí obor mi připadal ženský, velmi rozmanitý a obsáhlý, tudíž ne nudný, lepší vyhlídky jak si vydělat peníze, na drobné operace je potřeba manuální zručnost, kterou jsem obdařena. Tento kožní obor jsem si nakonec vybrala, když mi zavolala kamarádka ze studií, že u nich v nemocnici je volné místo.

Dva roky jsem vstávala před svítáním, abych se MHD po Praze dostala na místo svozu pražských lékařů do cca hodinu vzdálené krajské nemocnice. Každý den s někým jiným, zpět porůznu, kdo jak měl volno v autě a v kolik skončil…odpoledne jezdily už i autobusy. Bydleli jsme tehdy s přítelem v Praze. Možnost získat místo na pražské klinice byla omezená a znamenala pracovat zadarmo a ve vysoce soutěživém prostředí. Usoudila jsem s rozčarováním, že na to není můj žaludek stavěný.

První zkušenosti na ambulanci

Po prvním zaškolování, paradoxně od mladých kolegů z dětského oddělení, kteří zrovna na kožním lůžkovém oddělení pracovali jako zástup, jsem po asi čtyřech měsících začala samostatně pracovat na ambulanci. Zkušená sestra odpovídala na všetečné otázky pacientů. Já jsem od přírody milá, přátelská, empatická, avšak převzala jsem i roli někoho, kdo je nad věcí a jaksi všeznalý. Alespoň tak nějak jsem se cítila. Netroufla jsem si často říct, že nevím, ani mi to nebylo doporučováno.

Po nocích jsem studovala v knihách to, co bych se bývala ráda naučila i od starších kolegů. Neutajím ani svojí touhu po dokonalosti. A snahu všechno vědět, protože za to, že něco nevím, bych se styděla.

Čekárna bývala plná. Cílem práce bylo co největší počet spokojených pacientů v co nejkratší době. A navíc zdatně vyplněná dokumentace. Tady jsem měla výhodu, jelikož jsem ve volitelném předmětu „Psaní všemi deseti“ vyučovaném na gymnáziu byla nejlepší tzn. nejrychlejší a bez překlepů, což se mi teď neskutečně hodilo.

Asi po půl roce práce jsem získávala pocit, že  stojím na stejném místě, že se nic moc nového neučím. Šlo mi všechno rychleji, psaní na počítači jsme vypilovala do dokonalosti, pacienti se tvářily spokojeně a co mi teda chybělo?

2.den-compressor

Zkušenosti s dermatologickými centry

Měla jsem potřebu se rozvíjet dál. Domluvila jsem si ve známém pražském centru estetické medicíny stáž, později odpoledně-večerní či víkendovou práci. Jednou týdně jsem docházela objevovat nové možnosti v oboru.

Tady kolovaly pro mě nově veliké peníze a také známé osobnosti ze showbusinnesu. Připadala jsem si důležitě a opakovala jsem si pro sebe: „Už jen další tři roky v nemocnici do atestace a budeš si svým vlastním pánem, vydrž.“ Snila jsem si o vlastní ordinaci.

Náplň předatestační náplně se každým rokem měnila, nikdo nevěděl co jak je platné,…ale tím vás nebudu zatěžovat. Rozhodla jsem se i s přítelem (tímto později i manželem) přestěhovat za hranice a zkusit štěstí (- jiný systém?) jinde.

Zkušenosti v zahraničí

Nedaleko, hned za prvními hranicemi na západ jsme se usadili. Trvalo mi přesně rok než jsem sehnala práci v oboru. Do té doby jsem navštěvovala intenzivní jazykové kurzy a vyřizovala si potřebné dokumenty pro uznání studia a dosavadní praxe.

2013-02-18-08.15.07-compressor

Do soukromé kožní ambulance jsem dojížděla opět mojí oblíbenou hodinku a něco, nyní příměstským vlakem. Odchod v 7h, návrat kolem 20-21h, často vyšťavená. Systém zdravotního pojištění poněkud odlišný, kdy tzv. privátní pacienty přijímáme s nadšením a vykazujeme větší než velké množství výkonů, jelikož pojišťovna platí, pacienta prolustrujeme skrz na skrz.  Takové nepsané pravidlo, které jsem porušovala. Upřímně jsem zas tolik těchto privátních pacientů neměla, přebírala si je často moje šéfová.

Čím dál víc jsem postrádala smysl mojí práce, toho, jakým způsobem probíhá kontakt s pacienty. Připadalo mi, že je málo času na to, abych stihla vůbec nějak pochopit a uchopit pacientovy potíže, s čím za mnou vlastně přichází a zkusila adekvátně pomoci. Dostávala jsem se do časového stresu a nespokojenosti.

Syndrom vyhoření

Jednoduše toho na mě bylo moc. Špatně jsem spala. Doma jsem byla nepříjemná. Volný čas nula, žádný prostor pro regeneraci. Úzkostná a vystresovaná. Už ráno se mi svíral žaludek a představovala jsem si jak už jedu z práce domů a usínám ve vlaku s nějakou čokoládou. Pauzu na oběd jsem často propracovala.

Ledaskdo navenek by si řekl úspěšná mladá doktorka. Takhle jsem si ale já svůj život nepředstavovala a přesto jsem to takhle doklepala až do mateřské dovolené. Ani jsem si neudělala z práce volno na předporodní kurz a nějakou přípravu na porod a mateřství. Když jsem si posteskla okolí, všichni mě utěšovali, že tímhle si projde každý mladý lékař, že to brzy bude jinak, jen to vydržet.

IMG_0006a-compressor

Rodičovská dovolená

Teprve, když jsem měla možnost se zastavit, začala jsem si uvědomovat jak se mi nelíbí život, který žiju. Koupila jsem si spoustu literatury zabývající se sebepoznáváním, psychikou, vztahy a výchovou dětí. Začala jsem se těšit na miminko a užívat si mateřské nevšednosti a změny. Byla jsem si ale najednou nejistá v tom, čím se budu dál živit. Manžel ode mně očekával dosavadní příjem a připadalo mu, že z těch všech hormonů jsem se asi úplně pomátla.

Psychoterapie

Připadala jsem si na všechno sama. Necítila jsem se v tom vůbec dobře. Tlak na to, abych se brzy vrátila do práce byl pro mě extrémně stresující. Vyhledala jsem specialistku, paní doktorku neurologie a psychoterapie. Povídání s ní mě bavilo. Byla to Češka a já v cizině neměla moc česky mluvících známých. A byl to jediný čas jednou za měsíc, který jsem měla výhradně pro sebe, odpočinek jako maminka na mateřské, jindy jsem si ho nedopřála.

Dověděla jsem se jak moc je „civilizace promořená antidepresivy“ a historky ze zákulisí, byly jsme přece kolegyně a povídání o někom jiném mě chránilo dostávat se ke svým vlastním stínům a problémům, kterým máme tendenci se vyhýbat. Přece jen jsem ale byla dost zvědavá se o sobě dovědět, dostala jsem nějaká cvičení a přemýšlení na doma. Jen jsme se pořád nikam neposouvaly, čekala jsem víc.

Paní doktorce jsem sama asi u páté návštěvy navrhla, že třeba můžeme příště zkusit hypnozu, kterou jsem si přečetla, že také dělá. Stála jsem o nějaké prozření, změnu, nový impulz. Přijít na to, kudy moje cesta vede, když z povídání to nějak nevyplývalo. Když jsem si ale  tuhle další návštěvu domluvila nevědomky na narozeniny mého syna, dodatečně jsem se omluvila a další termín už si nedomluvila. Asi jsem se zalekla anebo jsem měla pocit, že jsem očekávala nějaké jiné rychlé řešení, anebo že jen povídáním já nic nezměním, nevím.

Poznávání alternativních směrů

Tohle přičuchnutí sebepoznávání naživo, nejen z knížek se mi zalíbilo. Poprvé jsem byla otevřená tomu, seznámit se s něčím novým. Objevila se ochota dovídat se i o jiném pohledu na svět, člověka a naše zdraví, než jsem se učila ve škole a přijímala doposud. V rodině nikdo nebyl věřící ani otevřený věcem nadpozemským. Otevřely se mi dveře sebepoznávání. Každý si může najít to, co mu osobně vyhovuje, paleta je opravdu široká. Jenže úskalí osobního rozvoje tu existují a nejsou zanedbatelná, ráda o tom napíšu další článek.

Nějakou dobu jsem se myšlenkově pohybovala na zcela opačné straně než doposud a mého manžela to značně vyděsilo.

Různé pohledy na nemoc

Samohojení je základní program našeho organismu, který prostě funguje. Říznutí se zahojí.

Po odpuštění nám padá balvan ze srdce nebo ze zad. Pojem „nevyléčitelné“ znamená, že farmaceutické léky na konkrétní symptom nestačí a neschová ho, ovšem lidé, kteří se z nevyléčitelné nomoci uzdravili, žijí.

Změna myšlení a změna životního stylu může vést k uzdravení. Jak říká pan Jaroslav Dušek: „Bílý muž je tak mocný, že dokáže být i nemocný.“

Za současné epidemie nemocí lze považovat obecně strachy a obavy, srovnávání se s ostatními, mít zdánlivou potřebu jistoty, nespokojenost pro touhu být dokonalý jako svůj životní cíl anebo být pořád radostný. Vidíme to všude v mediích a naše nemocná společnost je na těchto myšlenkách postavená.

Pokud se potýkáme delší dobu s nějakými bolestmi či chorobou, doporučuji nespoléhat se pouze na zdravotnictví a lékaře, nýbrž na sebe a požádat o podporu okolí, lidi, kterým důvěřujeme. Podívat se upřímně na svoje nejbližší vztahy a začít je urovnávat? Nemůže to třeba souviset? Je mi blízký celostní přístup ke zdraví a nemoci, nově vznikající obory jako etikoterapie, funkční medicína, psychosomatika a epigenetika.

Mít svého rodinného lékaře, kterému důvěřuji, který mě vyslechne a konzultuje se mnou, zná moje rodiče i děti, to je dle mého názoru značka ideál.

Je třeba si neustále opakovat, že nic není černobílé. Kvalitní a lidští lékaři existují. Jsem ráda, že mám známé a kamarády mezi bývalými spolužáky, kteří praktikují a můžu se na ně obrátit, když si sama nevím rady.

Ne-moc může být zpětná vazba na způsob našeho života. Starosti, s nimiž si hlava neví rady, tělo řeší nemocí (tzv. somatizace). Nemá někdy jinou možnost jak nám dát vědět, že se o něj nestaráme jak si zaslouží a nejsme v souladu sami se sebou. 

Myslím si, že nic v našich životech není náhoda. I úrazem nám chce tělo něco říct. Chceme si tu zkušenost prožít nebo se třeba potřebujeme zastavit a dlouho jsme si toho nevšímali. Možná je fajn trošku zpomalit a nacítit si situaci, spíš než se nad ní zamyslet, protože to prostě nevymyslíš 🙂 Na druhou stranu je fajn si přiznat, že jsou věci mezi nebem a zemí, na které prostě nedohlédneme a hledat za kažnou nemocí nějakou duchovní příčinu se může stát stejně tak nedosažitelným cílem.

1

Podnikání

Nyní se seznamuji s novým životním stylem- podnikání. Pro mě absolutně nová věc, jsem dosud nepolíbena.

Zaměřuji se nyní na sebepoznání a touhu po jakémsi opravdovém přirozenějším životě, který cítím, že existuje a já toužím se mu přiblížit.

Probírám si nejrůznější svoje strachy. Oslovuji odvahu a s ní si chci plnit svoje sny a být tu i pro ostatní, s ostatními a se svými dary a talenty, ve své přirozenosti. Znovu tvořit, i když to může třeba i místama pěkně drhnout.

 

P.S. Od února 2016 nově webové stránky www.koznionline.cz!

Přeji nám všem zdraví.

Vaše moudrá MUDra Petra 🙂

22. 11. 2015 @ 23:55

Petra je obdivovatelkou života s osobní svobodou a lehkostí. Můj příběh si přečtěte zde >>