Strach vzít svůj život do vlastních rukou..dovolím si to?

Strach vzít svůj život do vlastních rukou..dovolím si to?

Může se nám kdykoliv v životě stát, že se najednou zastavíme a zjistíme, že už delší dobu to prostě není ono. Jsme dlouhodobě nespokojení. Řekneme si: „Sakra, ale takhle já to nechci, proč to dělám?“ Anebo už delší dobu přemýšlíme nad tím, proč žijeme jinak, než si přejeme. Život nás nenaplňuje, máme zkrátka pocit, že to má být jinak.

Kdo za to může? Proč?

Dneska je rozšířený názor, že naše citová zranění, někdy nazývána jako traumata, si neseme z dětství. Někdo má ještě rozšířenější představu, že se jedná o zátěž celých generací a také předchozích životů. A tak může začít hon na viníky. Kdo za to může? Tomu pěkně vyčiníme!

Musí však nutně viník existovat a stojí za to ho najít nebo vůbec hledat? Rodiče by asi měli vědět, že dříve nebo později i ti nejláskyplnější z nás dítěti způsobí nějaké utrpení. Dítě vždycky najde něco, co rodičům přičítá jako křivdu. Na druhé straně se bude cítit odpovědné za události, které se ho nijak netýkají.

Touha stát se dokonalým rodičem a nezpůsobit žádné citové zranění je utopie a často vychází právě ze zraněních, která nosíme sami v sobě. „Dám Ti veškerou svoji přítomnost, která mně v dětství tolik chyběla a neuvědomuju si, že Tě tím mohu dusit.“ Sebereflexe a zjištění, že naše výchovné zásahy jsou neúčinné, zmenšují riziko, že zneužijeme svou moc jako rodiče. Dítě tzv. zvnitřňuje rodičovský pohled– bude na sebe z části pohlížet tak, jak rodiče pohlíželi na něho. Jeho vnitřní kritik se může realizovat.

Můžete pomoci vytvářet domácí podporující prostředí a věnovat dětem svůj čas. Děti od svých rodičů potřebují slyšet ubezpečení, že jsou krásné a že jsou v pořádku takové, jaké jsou (prý hlavně holčičky). A chlapečci zase pochvalu za to, co dělají a že jsou užiteční. Děti potřebují vědět, že z nich máme radost a budeme je podporovat, ať vypadají jakkoli, či jsou kýmkoli. Potřebují podporovat svoji vrozenou zvídavost, tvořivost a údiv. Anebo jako rodič jen nepřekážet?

Je třeba v rodině začít víc komunikovat, zajímejte se o to, co druhý prožívá, ale bez dalšího hodnocení. Je vhodné společně hledat řešení a dávat najevo, že i vy jste ochotni dělat případné změny. Hrou na viníka a oběť nemůže nikdy vzniknout žádná produktivní spolupráce. Nedávno jsem četla úžasnou knihu. Tyhle hlavní myšlenky jsem si odnesla. Epigenetika je věda o zplnomocnění sama sebe. Říká nám, že neexistuje osudové předurčení našemi geny. A že životní zkušenosti rodičů utvářejí genetické vlastnosti jejich dětí.

„Vaše děti nejsou Vaše. Jsou to synové a dcery vyvolaní k životu samotným Životem. Přicházejí skrze vás, ale ne z vás. A ačkoliv jsou s vámi, nepatří vám. Můžete jim dát svou lásku, ale ne své myšlenky, protože ony mají myšlenky vlastní. Můžete se snažit být jako ony, ale nezkoušejte je nutit, aby byly jako vy.“

Khalil Gibran, Prorok

Jak se osvobodit od minulosti

Ze včerejšího kritického rodičovského pohledu se stal náš dnešní vlastní ubližující pohled. Kdo uvnitř nás posuzuje? Odkud přicházejí ty slova vyvolávající špatné pocity? Jak se zbavit opovržlivého pohledu, který nás ponížil nebo křiku, který nás vyděsil? Jak se zbavit očerňujících vět, které nás ranily a nesnesitelné lhostejnosti, která nás bolela?

Je spousta lidí, kteří kvůli tomu, co se stalo v minulosti nežijí dnes naplno. Kdysi udělali něco čeho litují a dnes si myslí, že jsou špatní. Anebo naopak neudělali něco, co chtěli a dodnes si to vyčítají. No tak to zkusím jinak.

Když odmítáme pochopit, že lpěním na minulosti zraňujeme pouze sami sebe, změna nepřichází. Bez ohledu na to, o jakou záležitost se jednalo a jak moc byla nepříjemná. Minulost je pryč a nedá se fakticky změnit.

Dnes existují semináře týkajících se vyrovnání se s minulostí a šťastného bytí v přítomnosti. Dle mých dosavadních poznatků je základem přijetí, láska k sobě samé.

Přijmout se a jít s kůží na trh. Prostě jsem jaká jsem a tady mě máš světe 🙂 Pojďme realizovat změny, které považujeme za správné i navzdory pocitům strachu. Umět se postarat o svoje potřeby, to je úkol pro nás.  To za nás neudělá nikdo jiný. Poskytnout si podporu, objetí a pochopení, když to potřebujeme. Vymanit se z pasti pocitů viny, výčitek a odsuzování. Zacházet se sebou ohleduplně a laskavě.

cervenec-377-compressor

Oběť anebo tvůrce?

Naše zkušenosti prý mění formování mozku. Je nám umožněno neomezeně se vyvíjet a realizovat. Je však třeba se zásobovat jasnými záměry. Naše přesvědčení a víra jsou jako filtry na fotoaparátu, které mění náš pohled na svět. My jsme ti, kteří se nemusejí nechat naši myslí ovládat.

Kolečka v soukolí se začnou měnit, když se alespoň jedno z koleček změní. Pocity zklamání a odsouzení nahrazujeme láskou a vírou v dobrý vývoj.

Buďme si vědomi toho, že i s myšlenkami si můžeme hrát a myslet si, co uznáme za vhodné! Jen já jsem svého štěstí strůjcem.

Mám právo vzít svůj život do vlastních rukou!

Mám PRÁVO vzít SVUJ život do vlastních rukou!

Mám PRÁVO!!

Teď už si to stačí jenom dovolit.

Ahoj Petra

Inspirace: Film- Co my jen víme?, Prorok, Petra Yamuna Částková a metoda RUŠ, Jaroslav Dušek, Benoit Rancourt- Zbavit se minulosti, Miluj svůj životBiologie víry

Petra je obdivovatelkou života s osobní svobodou a lehkostí. Můj příběh si přečtěte zde >>