Jaká jsem máma? Nevychovaná

Jaká jsem máma? Nevychovaná

Tradice a předsudky

Ať už jste rodič anebo ještě ne, napadá nás ohledně rodičovství myšlenka:  „Jaká asi budu máma/ táta?“ Máme nějaké představy, jak taková dokonalá máma vypadá a chceme je naplňovat. Tyhle představy budou člověk od člověka různé, v dané společnosti ale podobné. Ovlivňuje nás, kde jsme vyrůstali, kde nyní žijeme, rodinné tradice a výchova. Něco se nám líbilo, z toho jak nás rodiče vychovávali. Něco jsme si řekli, že dělat nechceme a nebudeme. A jak to vypadá teď?

Záměr

Asi všichni chceme, aby naše děti byly šťastné a v dospělosti se o sebe uměly postarat a bylo jim dobře. Aby respektovaly ostatní stejně jako sebe, byly milováni a milující.

Není záměr jako záměr. Způsob, jakým ho chceme docílit neboli forma, ta se velmi různí. Jeden příklad: Chceme, aby dítě bylo samostatné a snažíme se toho docílit tak, že mu nevěříme a všude za ním chodíme, nenecháme ho, aby si na věci přišlo samo, dáváme mu návody, kontrolujeme ho a dohlížíme, domlouváme atd. To je moje sebereflexe 🙂

Každý děláme jak umíme, dle svých zkušeností a svého svědomí a cítění. Děti nám v dospívání samy povědí, co si o tom myslí 🙂

Můžeme mít pocit, že víme, co je pro něho nejlepší. Tohle ovšem ví každý sám nejlépe, i to malé dítě. Nevyžádané rady jsou plýtváním energie, která nám potom chybí na věci, které jsou v našem okruhu ovlivnitelného. Každý si potřebuje svoje zkušenosti a poznatky prožít na vlastní kůži. Od toho tu na světě přeci jsme. Zkusme dávat dětem volný prostor a nepřekážet jim. Oni (my) si ty věci stejně vyzkoušíme, nejdéle až budeme bez dozoru.

image-f57ed6e65320886398b22d4f1c6b11c6c05f8fc1c192dd4702372400fc24c781-V

Výchova Nevýchovou

Když bylo synovi asi půl roku, našel si mě při brouzdání po internetu online kurz Nevýchovy. Typy rodičů jsou rozděleni na 1. Policajt, 2. Učitel, 3. Nadšenec, 4. Partner. Existují nejrůznější kombinace v různých situacích, každý se najdeme 🙂 Nevýchova mi dala impulz zamylet se hlavně nad způsobem komunikace s dětmi. Stanovit si záměr a nechat na dítěti jakým svým vlastním způsobem ho zrealizuje. V kurzu se tento princip pojmenovává „Ne postup, ale výstup“. Obzvláště zajímavá pro mě byla kapitola „Držitel problému“.

Jak to mám já

Asi nejdůležitější je pro mě vědomí, že jdeme vlastím příkladem.

Všechno začíná a končí u nás. Nemůžu se snažit učit svoje děti něčemu, čemu sama nevěřím, co nepraktikuju. Anebo snažit se asi můžu, ale dítě mi to neuvěří a slova nebude chápat a bude dost možná i zmatené.  Řekla bych, že to narušuje náš vztah a důvěru, snažím se být upřímná.

Syna beru jako rovnocennou lidskou bytost, přestože je zatím malý. S takovým vědomým k němu přistupuju. Jeho cokoliv není míň anebo víc než moje cokoliv. Učíme se od sebe navzájem. Já mu ukazuju jak umím v tomto světě fungovat. On mi nejokatěji ukazuje, kde mám rezervy.

Co chci naučit svoje potomky? Anebo co bych ráda, aby si uchovali

  • jednat s ostatními lidmi jako s partnery, nikdo není víc ani míň
  • zachovat si svoji hodnotu a sebevědomí
  • upřímnosti
  • vědomí, že jsou milováni jací jsou
  • vědomí, že je součástí naší planety, přírody a Vesmíru
  • upřímně se omluvit, laskavě si říct o pomoc (na tom ještě dost makám u sebe 🙂
  • každý má právo na svoje pocity a jejich projev, i ty „negativní“!
  • každý  jsme jiný ve svých osobnostech
  • nebrat se příliš vážně a umět se sobě zasmát
  • že svět je bezpečné místo neomezených možností, omezení, zdi a hranice si tvoříme sami
  • hraní si s myšlenkami, se slovy..se vším 🙂 To ho nemusím učit

image-b11acea88f8edd6687a22db7c2a5e5ee9e417af709acd5b255482be538f58e8c-V (1)

Čemu se vyhýbám:

  • vyhrožování a strašení a manipulaci
  • montování se vždy a do všeho (často se přemáhám 🙂
  • posuzování a srovnávání s ostatními
  • tzv. nálepkování např. ty jsi ale rozumbrada, takovej cvalíček, to je náš hodnej chlapeček..
  • moralizování jak by co mělo být
  • „ty“ nahrazuju jak to mám „já“
  • obecným „pravdám“
  • nadávkám a ponižování
  • neupřímné chválení a to především za přirozené aktivity jako je např. jezení, tvoření, pohyb…

Co si budeme povídat, je to výzva hlavně pro nás dospěláky.

Něco už se hodně změnilo. Konkrétně třeba posuzování, hodnocení, moralizování, jak co má být nebo by se mělo. Vždycky říkám jak to mám já. A dávám prostor. Snažím se netlačit vše do mých představ. Hodně jsem si uvědomila sílu slov a taky umění mlčet.

Pokud se nějaká situace vytočí, po odplutí první vlny vzteku si dávám k zamyšlení a odpovím na“ Proč mi to vadí? Proč to nechci? Proč to nejde? Velmi často se mi stává, že jde jen o překročení zavedených norem či naučených pravidel chování, která v tu chvíli nejsou důležitá a dovolím si je změnit. Anebo jsem unavená, nenaplněná či v jedné ze čtyř fází cyklu, který zrovna nepasuje na danou situaci 🙂

Jsme jenom lidi. Tak to je.

Budu ráda, když se podělíte jak to máte u vás.

Ahoj Petra

 

Petra je obdivovatelkou života s osobní svobodou a lehkostí. Můj příběh si přečtěte zde >>