Hodinový balzám s probuzením do mysteria zažijete kousek od koně mezi smradlavými auty

Chci se podělit o pocity možná nepodělitelné, o něco, co jsem si právě prožila za jednu hodinu pozemského času a byl to jeden z nejsilnějších zážitků za dlouhou poslední dobu. Léčivý a kouzelný zážitek tichého vědění. Kdy nejsou důležitá slova ani konání, ale jsme, jenom jsme. A tohle jsme úplně stačí na pocit absolutní blaženosti a vědomí, že jsme správně.

Přišla jsem v domluvený čas (Tedy o pár minut později, jelikož jsem do sebe potřebovala dostat ještě pár ločků horký vody a čekala jsem na ní frontu. ) na domluvené místo. Dětský vyhřívaný bazének. Už jsem tu byla za poslední 2 roky několikrát.

Těšila jsem se jako vždycky.

Rychle jsem se převlékla do plavek, osprchovala, ještě napila horké vody a šup do bazénu za Andrejkou Papežovou. „Ahoj, jak se máš?“ Hmm..(U téhle otázky si dávám na čas. Naciťuju se a pak odpovídám podle… toho co ze mně vyleze.) „Včera jsem byla s holkama v sauně na Lodi, znáš to tam?““ Ne.““ To je sauna na lodi na Vltavě, je tam prosklená stěna, takže máš výhled ven a zchladit se jdeš do řeky. Udělalo mi to moc dobře“

Pak jsem ještě vyprávěla příběh s čajem a horkou vodou a proč jdu tedy později než jsme byly domluvené. „Co bys dneska chtěla?

„Trošku se zahřát“.

Začínáme. Hraje příjemná tichá a klidná relaxační hudba. Andrej mi nandává „plováky“ na stehna a lýtky, abych se jí trošku nadnášena. Vybírám si kolíček na nos a předávám ho zpět Andrejce. Pak zavírám oči a pokládám se na vodu a zhluboka pomalu dýchám. „Jo a jsem trochu nachcípaná.““ To nevadí.“

„Mně taky ne“…vim, že odpovídá, ale už jsem pozorností v sobě a ve vodě. „Já Tě neslyšim, mám uši pod vodou, ale to je jedno. Jo a dělá mi dobře, jak mě vždycky držíš jen za hlavu“.

S každým nádechem přijímám a s výdechem se ještě víc uvolňuju. Cítím, že si tohle fakt užiju. Splývám velmi rychle s vodou. Moje tělo se hýbe pod Anrejčinou protahovací masáží. Takhle jsem to jednoduše nazvala, ale Andrej by k tomu asi řekla svoje, ona v tu chvíli pracuje. Vím, že absolovala spoustu kurzů shiatsu a aquahealing, jak se tahle procedura, o které Vám tu píši jmenuje.

Čas od času se u mě ozve tuhnutí, někdy bolest pravého ramene, šíří se do pravé ruky a do krku. Někdy to jen slabounce cítím jako napětí, ale už se mi i stalo, že jsem se 2 týdny nemohla moc hýbat a několik dní jsem měla velké bolesti a nemohla se v leže ani pohnout. Dneska mi tohle vyplavalo na povrch a já si říkám, tak pojď, teď se na to podíváme, rozproudíme to a vydýcháme, jsem na to připravená. A přidala jsem si k tomu záměr, že chci, abych zůstala až do konce hodiny pocitově v teploučku.

A jen jsem dýchala. Obličej je nad vodou a tělo bezvládně pluje. Cítila jsem absolutní bezpečí a tentokrát i svojí roli jako aktivní. Dneska jsem si to řídila já, takový jsem měla pocit. Beze slov. Každý pohyb a každý dotek, který jsem potřebovala jsem v tuhle chvíli dostávala. Ruka na tvář, ruce z obou stran na hrudník a záda, paže do strany…Cítila jsem svojí vnitřní sílu a sebevědomí. Občas jsem sama aktivně protáhla ruce či nohy. Jednou jsem si položila svojí dlaň na pravou stranu šíje.

Byla jsem absolutně uvolněná, nepamatuju se, že bych v tu chvíli myslela na něco. Byla jsem tu já a voda a dech a klid a teplo. Potom mi Adrej dala do ruky kolíček na nos a já jsem si ho nandala. V tuhle chvíli je to znamení, že dál budeme pokračovat pod vodou. Zaznamenala jsem náznak panické myšlenky. Z potápění pod vodu mám pořád ještě strach. Myslím si o sobě, že nejsem dobrá plavkyně a v moři se do hloubek daleko nepouštim.

Šnorchlovala jsem zatím jen jednou v životě. Byl to nádherný zážitek na Galapágách, kde jsme byli s bývalým manželem na svatební cestě. I tam jsem po nějaké době zpanikařila, s vodou začala bojovat a připlavala zpátky k lodi. Kdoví jak by to bylo dneska, když už vím, že s bojem mír nepřichází. Teď jsem si uvědomila, že bych ráda někdy znovu zažila potápění a setkání se s podmořskou říší.

No teď zpátky do bazénu Ve Smečkách.

Nadechuju se pusou a zavírám ji. Tím tak nějak dávám znamení, že můžem. Adrej si mě natočí na bok a dá mi jednu dlaň na tvář. Přesně tohle v tuhle chvíli potřebuju, abych se cítila v bezpečí, absolutním bezpečí. V bezpečí, přestože jsem pod vodou a nemám žábry. Jsem smířená, jsem správně, jsem klidná a plná vnitřní síly.

Dostávám se s obličejem nad hladinu. Znovu se pusou zhluboka nadechuju a jdu zase pod vodu. Zase do jiné polohy. Dneska je to velmi pomalé, klidné a přesně takové, jak mi to dělá dobře. Některé chvilky potřebuju nad hladinou prodýchat. Objevují se mi tři témata. Jen jako obraz nebo jedno slovo. Nepřemýšlím nad tím. Nechávám je plynout, jen dýchám. Není potřeba panikařit. Hluboký nádech a fuuuú, hluboký výdech. Zavírám pusu a jdu znovu pod hladinu.

Při tomhle vynoření se najednou mění barva co vidím se zavřenýma očima a jsem u vytržení. Napadá mě pocit, jako bych se znovu narodila. Jsem nadšená. Je mi moc dobře, lehce a nechci už pod vodu. Zařívám pocit sjednocení se vším. Pocity absolutní odevzdanosti a jednoduchého bytí. Vše je správně, já jsem správně. Chci jen obdivovat, jak je tu nádherně, zhluboka dýchám a usmívám se.

A za chvíli mi Andrejka sundává kolíček z nosu, to je znamení, že pomalu končíme. Odvádí mě ke kraji bazénu a dává mi chodidla na zem a ruce na srdce.

Hluboce vydechnu se zvukem aaaaaach, to je nádhera. Pomalu si promnu obličej a otevírám oči. Cítím obrovský vděk. Vyměníme si s Andrejkou ještě několik pohledů a slov. Svěřuje se mi, že dneska hodně zpomalila a vidí, že mi to dělá moc dobře. Dává mi nějaká doporučení ohledně zahřívacích bylinek do jídla (pro zvědavé např. tymián a majoránka) a odhaduje výborně, že já to teď potřebuju pomalu a dlouho 🙂

Pomalé a dlouhé zahřívání je bezvadný v sauně na Dvorcích!

Tuhle proceduru jsem si s Andrejkou dávala už asi po sedmé odhaduju, pokaždé to bylo jiné. Jednou jsem byla úchvatnou mořskou pannou, jindy mrštná rybička, jindy zase utopená zavražděná mrtvola (jen obrazně samozřejmě), miminko u maminky v děloze nebo vyčerpaná ženská s hlavou plnou myšlenek (to jsem si díky Bohu neudržela dlouho). Dneska to byl ale zážitek velmi velmi silný, tak se o něj dělím.

Rozproudil ve mě mimo jiné i novou vlnu kreativity a tak píšu znovu po necelých dvou letech na tento blog.

Podobně silné uvolnění, napojení se na sebe, pocit absolutní důvěry a sebevědomí jsem zažila naposledy při Tanci ve tmě. Stejné okamžiky napojení zažívám sama v přírodě, v tichu a po „osho aktivních meditacích“. O tom zase příště.

Děkuju, že můžu.

Petra je obdivovatelkou života s osobní svobodou a lehkostí. Můj příběh si přečtěte zde >>